Rozhovor s Lukášem Navarou

 

„Nezapomeňte fotit lidi, které máte rádi,“ říká fotograf Lukáš Navara. 

Lukáš Navara patří k talentovaným fotografům, kteří se postupně vypracovali a budují svou kariéru na skvěle odvedené práci, kterou navíc milují. Není proto divu, že se stal součástí nové unikátní fotografické soutěže YOlo Awards, která tu je pro všechny mladé kreativní lidi ve věku do 26 let. V rozhovoru mimo jiné prozradil, nač se bude při hodnocení přihlášených snímků zaměřovat. Dozvíte se také, co se mu nepovedlo vyfotografovat, přičemž toho lituje dodnes.

Co pro tebe vlastně znamená fotografie?

Vyjádření sebe sama. Radost. Pocity. Emoce, a to jak ty na straně fotografovaného subjektu, tak i na straně mojí, protože si focení zkrátka strašně užívám.

Chtěl jsi být fotografem od malička?

Myslím si, že ne. Popravdě jsem neměl žádné vysněné povolání. Hodně mě bavilo kreslení.

Kdy tě vlastně fotografie poprvé uchvátila natolik, že ses jí začal věnovat, a stal ses profesionálem?

Bylo to na dovolené s babičkou v rakouském Seefeldu, kde jsem pořídil snímek ryb v rybníku. Ten jsem pak zaslal do nějaké fotografické soutěže a vyhrál jsem jednu z dílčích cen. Tímto to asi začalo. Je to více jak patnáct let zpátky. Tehdy jsem fotil jedním z prvních digitálních kompaktů. Předtím jsem si občas půjčoval od dědy starou zrcadlovku a zkoušel to s ní. Po rozmachu digitální fotografie jsem si pořizoval lepší a lepší techniku. Firmu jsem měl už při střední škole.

Nová a zcela unikátní fotografická soutěž YOlo awards, na níž se ty sám podílíš, je ale o focení mobilním telefonem. Proč?

Naprosto mě fascinuje, co dnešní mobilní telefony dokážou. Některé telefony mají fotoaparát se dvěma čočkami, některé dokážou simulovat hloubku ostrosti a existuje taky nespočet kreativních režimů. Jsem překvapený, co vše se dá telefonem zachytit a přitom se podaří vnést do snímku kousek každého, kdo fotku pořídil. Víc a víc lidí může zaznamenávat okamžiky, jak je vidí oni sami, a mohou je předávat dál a dál, což je hodně super. Díky této soutěži mohou mladí lidé zjistit, že je fotografie baví, aniž by se museli stát fotografy. Fotografování je o tom, jak člověk vidí a vnímá. Velkou výhodou mobilů je to, že je to relativně levná věc, určitě ve srovnání s technikou. Výhoda je i to, že v soutěži stačí fotka o velikosti 2MB, takže rozlišení je docela malé. Fotografické výstupy budou menší fotky a už teď se na tuto sérii moc těším. Většina foťáků má velké čipy a není problém případné ořezávání fotek. Je ale potřeba, aby u toho všichni přemýšleli, což je supr.

Takže to, že se dneska hodně fotí mobilem, nebereš jako degradaci fotografické branže?

Samozřejmě, že technika, tedy fotografická výbava, je věc, která ti hodně pomůže. Technika ale není limit a fotografie není o technice. Můžeš mít dírkovou komoru, starý analog a pořídit výborné snímky. Fotografem tak může být každý. Strašně moc velkou roli přitom hrají i zmíněné kreativní režimy, ze kterých si člověk může vybrat podle svého citu to, jak fotka bude vypadat a jak onu realitu dotyčný zachytí a zprostředkuje ji publiku. Díky kreativním režimům se může každý vyprofilovat a odlišit. Co ale vždycky bylo, je a bude nejdůležitější, je světlo a práce s ním. Každý fotograf ho vnímá jinak.

Proč jste vybrali pro letošek téma pohyb?

Protože je velmi široké a hodně lidem otevírá možnosti, jak ho mohou ztvárnit. Mobily jsou přitom v tomto tématu možná malinko limitující, protože ne vždy umožní práci s časem uzávěrky. Nicméně stále jde o to, že každý to může zaznamenat po svém a dát do toho sám sebe.

Co budete hodnotit?

Popravdě tím, že je to první ročník, jsem sám zvědavý, jaké fotografie vlastně přijdou. Navíc nebudeme mít srovnání. Šance všech účastníků jsou tedy poměrně velké. My sami poprvé uvidíme, co nám mohou lidé nabídnout. Další věcí je i to, že každý, kdo bude v porotě, má jiné vnímání a bude hodnotit po svém. Pro mě bude důležité, jak budou příspěvky působit, jestli to bude jedna fotografie, nebo třeba série. Uvidíme, nechám se překvapit. Strašně důležitý je ale vždycky první dojem.

Prezidentem soutěže je Jindřich Štreit, známý český fotograf, který se zabývá zejména sociálním dokumentem.

Přesně tak, je to strašně zajímavý člověk a jeho role v soutěži je podstatná. Já jsem komerční fotograf a zabývám se úplně jiným segmentem. Jindra je vyloženě artový fotograf. Takže se tady setkávají naprosto protichůdné světy. Jeden, který je naprosto digitální. A druhý, který je kinofilmový a jde starou cestou.

Jaké jsou prozatímní ohlasy na soutěž?

Každá aktivita a veškerá komunikace kolem jakékoli akce je bezva. Je vidět, že na naši soutěž lidé reagují. Objevují se názory, které si dotyční vyměňují a dokážou konzultovat. Konzultace je v dnešní době hrozně důležitá. Každý má na něco názor a nejhorší je, když si ho nechá sám pro sebe!

Nač využíváš fotoaparát mobilního telefonu ty?

Na zachycení každodenního dění, protože člověk má mobil pořád po ruce a zaznamená si všechno, co se děje. Využívám všechny základní sociální sítě, tedy hlavně facebook a instagram. Na něm mám oblíbené dva filtry, které obměňuju. Sedí mi barevně. Pomocí nich si vytvářím celý profil. Baví mě, že je ucelený.

Je nějaký okamžik, který jsi z nějakého důvodu nezachytil fotograficky a doteď toho lituješ?

Tohle se stává docela často a určitě nejen mně. Jednak proto, že člověk je osoba líná. Často si řeknete, že něco vyfotíte později, ale okamžik, což vlastně fotografie je, už je pryč. Nicméně mě napadá jedna konkrétní situace, které lituji dodnes. Bylo v roce 2004, kdy se Litovlí prohnalo tornádo. Dodnes vidím ty mraky, ze kterých vzniklo. Neměl jsem u sebe ani telefon, ani fotoaparát a nemám je tedy na žádné fotce. A to mě mrzí. Je to sice věc, která, doufám, už nikdy nepřijde, ale na druhou stranu to, co bylo tenkrát na nebi, bylo nepopsatelné.

Soutěž je pro mladší kategorie, ale starší generace seniorů také fotí o sto šest. Mohl bys poradit, nač by se měli lidé zaměřovat a v čem by neměli dělat chyby?

Měli by přemýšlet nad kompozicí. Zrovna teď jsou aktuální fotky z dovolených. Bohužel jsou na většině z nich naprosto typičtí takzvaní mravenci. Zamyslete se nad tím, že když se lidé postaví v těsné blízkosti u památky, kterou hodlá někdo vyfotit celou, pak fotografovaní lidé budou malincí a nebude je vůbec vidět, hlavně ne jejich výraz. V těchto případech je potřeba, aby si lidé, které fotíte, stoupli dál od památky, která by měla být v pozadí. Budete tak mít mnohem jednodušší práci, protože na fotce bude vidět nejen objekt, ale i osoba, kterou jste u něj fotili.

Taky bych byl moc rád, kdyby si lidé uvědomili i to, že by neměli dělat jen fotky umění, ale měli by fotit rodinu, přátele, kamarády a své blízké. Plno lidí se snaží o dokonalou fotku a přitom zapomene na lidi, které má rád. Může se stát cokoli. Fotografie dokážou přechovat vzpomínky. U mobilů je to o to jednodušší, protože ho máte u sebe a můžete pořizovat spoustu fotek, které vám budou sloužit jako vzpomínka.

Fotografie se po čase nahromadí. Jak s nimi mají lidé dále pracovat?

Uchovávejte si ta data, fotky rozdělujte do složek v počítači a taky je zálohujte. To ale není rozhodně vše! Nezapomeňte si udělat hlavně papírovou fotografii! Může se stát cokoli a o data v počítači či na nějakém nosiči nenávratně přijdete. Nemá cenu mít mraky fotografií v telefonu a nikdy se k nim nevrátit. Doporučuji si vytvářet příběhy a z nich si pak jednou za rok udělat fotoknihu, ve kterém budete mít zachyceno vše podstatné, co jste prožili. Kniha se nikdy nezformátuje a kdykoli si ji můžete vytáhnout. Fotky si taky klidně tiskněte doma v tiskárně a mějte je třeba v rámečcích denně na očích.

 

autor Veronika Kolesárová

Komentáře